Vyšší machrovací

V poslední době mám opět chuť napsat příspěvek, mám ale v hlavě tolik nápadů, že se mi ani jedno téma nedaří uchopit.

 

Jsem plná vzpomínek na lidi, které jsem potkala v práci pro ranou péči. Víří ve mě téma táborů nebo víkendů pro rodiny s postiženými dětmi – z pohledu klienta, psychologa, a snad – brzy – i spolutvůrce. Nabírám síly po vyčerpání všech těch svých mateřských minulý rok v první třídě nezaintegrovaného Péti. Mám plné srdce myšlenek na to opustit Prahu a stát se chronickým chalupářem. Protože právě teď píšu z chalupy v horách. Přeneste se sem v duchu se mnou a představte si elektrifikovaný středověk. Jedna místnost s batoletem, autistou, dysfatikem a inženýrem. A zasmějte se na hrobě mé trpělivosti.

 

Leč dětí spí. V hlavě mi šumí dnešní den. Výjimečně nádherné slunečné pozdní babí léto. Léto přesto, že je polovina října, jelikož topíme pouze v noci (a ráno… a večer… a občas i v poledne).  Dnes jsem si hrála na fotografku (protože ta opravdová z masa a kostí nedorazila). Vždy, když fotím, jako bych se od reality na krok vzdálila a stala se malířem, pozorovatelem. Jako bych vnímala bublinu, kterou zachycuje hledáček aparátu, zvenčí.

Když vedle vás vyrůstá dítě, zvlášť takové, které nemá výrazné vývojové skoky, připadne vám, že je pořád stejné. Dnes jsem se podívala na své děti z venku. Většinou spíš řeším, že Toník nechce jít, že Lila jde zcela jinam, že Péťa do mě hustí, proč nemůžeme jít onam. A s mužem si spíš přehazujeme břímě – kdo zrovna koho potáhne nebo bude ukecávat, aby šel. Najednou se ale stávám fotografem. Ustoupím od té rodiny a pozoruji ji. Pojďte sem! Pojďte tam, zastavme se! Ještě ty, pojď, stoupni si! A z druhé strany svahu: „Eliškó, pojďme, nebo neodvolíme!“ „Šmarjá, Pavle! Lila spadla do kravince!“ prokládané: „A tahle jablíčka asi sázela ještě Pavlova babička a dědeček, jak tady mají hrobeček.“ „Maminko, to přišli ze hřbitova???“

 

A já se směji, do zad se mi opírá sice nízké, ale silné sluníčko, mám nejkrásnější výhled před sebou a v hledáčku foťáku svou rodinu. Jsem přesycená únavou, láskou, stresem, úlevou, radostí a vzpomínkami na minulé prázdniny a začátek školního roku.

 

Ještě o loňských prázdninách jsme Tondu na výlety vozili na vozíku. Protože se co dva kroky zastavil sebrat klacek, vajgl, nebo jiný sajrajt, co sní. Protože měl s každou třetí odbočkou nebo novou trasou problém, a když jsme se byť pár metrů potřebovali vrátit, protestně se vydal pryč. Nebo když už se mu nechtělo, tak se chtělo Lile, a když se pozastavila Lila, Tonda byl nepříčetný, že se stojí. Třeba hodil svými botami, odepnul se a běžel pod auto, začal hlavou bouchat do opěradla… Každá túra mě vysílila tak, až jsem myslela, že se fakt zblázním. Však si představte z výletu táhnout pětadvacetikilové batole se silou menšího býčka, a na zádech mimino, rvoucí vám už od přírody ne moc štědrý porost vlasů. Podle teorie, že v případě žen bohatá hříva a útlý pas signalizují zdraví a připravenost plodit, jsem již evolučně odstřelená jako škodná.

V poslední době Tonda šlapal dobře a začal se nás držet. Na dovolené se naučil reagovat na „pozor auto“, místo aby pod ně s radostí skákal. Objevil se zárodek pudu sebezáchovy.

 

Tak jsme dnes vyrazili za kopec a lesem dál a dál přes louky a – a šlo to.

 

Tonda dnes ušel několikakilometrovou túru s jedním jediným protestem. Když jsme se začali vracet, utíkal, ale po chvíli se zase vynořil na louce z křoví a „vyjednával“ s námi. Nakonec, když pochopil, že ho sice chápeme, ale jeho protest nepadl na úrodnou půdu, nechal se vzít mužem za ruku a ne zcela ochotně šel. Po sto metrech naše podmínky přijal a zase se radoval z nové cesty. Dokonce komentoval: „Doleva jó, doprava né!“

 

Jó! On opravdu řekl: „Jó!“ Ano, v jeho věku by si člověk spíš mohl stěžovat, co teda říkal těch posledních necelých sedm let, ale já se dnes radovala. Já jsem si totiž s sebou dnes na túru zapomněla vzít všechny škatulky a tabulky! Šla jsem jen s myšlenkou, že nutně musím udělat fotky. Dětí, nás. Mozek se vcucnul jen do hledáčku. V lukách a slunci bylo lépe vidět to, co cítíme na úkor toho, jak fungujeme (ve společnosti, ve škole, v systému, v Praze).

 

Toníček řekl jó! To je velká důležitá věc. Doposud souhlas vyjadřoval prostě tím, že se radoval nebo spolupracoval (šel, snědl, vyčůral se), ale nyní projevil i chuť nám to sdělit. Při tom se mi koukne do očí a zkoumá mou reakci. Někdy říká „jó“ jen proto, že ho zajímá moje reakce.

 

Tak si říkám, „jó, kolik on teď používá slov“? Počítám a počítám a aktivních slov, která říká – a hlavně na ně reaguje – je přesně sto (plus číslovky do 100). To, říkám si, vůbec není špatné, vždyť před rokem v podstatě nerozuměl a nemluvil, měl jen pár slov! A letos už začíná spojovat dvě dohromady!

Žil zcela paralelně vedle nás. Dnes bych to pojmenovala tak, že náš svět chodí zkoumat a chvilkami se plně zapojí! Se sourozenci se bratrsky dělí o aktivity při hře na tabletu (ano, řežou se o to, kdo umístí kam červený kruh, podvádějí a předbíhají se), nebo si rád začíná přiléhat do naší postele, vtírat se, když někoho obejmu. Začal mne ráno chodit probouzet a už od dveří hlásí: „Máma! Za mámou!“, jde s námi v hloučku a dnes jsem ho dokonce přistihla s Lilou v krabici! A náš svět ho rozesmívá… a zajímá!

 

Toník je od dovolené u moře v podstatě bez záchodových nehod. Před rokem měl ještě částečně pleny a bez plen nehody asi pětkrát denně. Je to sice oznámení na dva řádky, ale vydá za

.

.

.

.

aspoň takhle.

 

Před rokem si Tonda usilovně kousal a pojídal rukávy a výstřihy, před necelým rokem snědl na výletě polovinu pletené čepice. Momentálně oblečení už pár týdnů nelikviduje. Občas jen sní svůj výkres. Což by se v Brně považovalo za happening.

 

Toník začal reagovat na Lilu. Anebo to z něj Lila po roce urputné snahy vymlátila. Rvou se o hračky, Lila škube Tondovi vlasy a Tonda ji nohama odkopává, Lila mu fouká plešku po vyrvané kštici a Tonda říká melodickým hlasem „Lila?“ A já nad nimi stávám, ruce semknuté, hlídám, aby nedošlo na zlomeniny a tepenné krvácení a blaženě vzdychám, ach děti, vy jste /když mám v sobě dvě deci na lačno a je šero/ tak normální!

Tondo, go go go!!!

 

Tak vám musím říct, že – můžete s tím nesouhlasit, může se vám to nelíbit – mám zcela šílenou nádhernou rodinu!

 

Jedna odpověď na “Vyšší machrovací”

  1. Elisko, jste skvela! Kazdy Vas clanek obrecim…ale pak se smeju a rikam si, ze to vsechno v pohode zvladneme, a ze treba dojde i na tri deti, ktere bych si prala. Protoze to evidentne jde…a docela pekne. Sediny uz mam beztak 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *