Autista na tripu

Jak došlo na nápad letět s autistou k moři…

Tento rok byl extrémně náročný. Péťa nastoupil do první třídy, kde se úplně nepovedla integrace. Nadešel druhý rok mé milované dcerky, rok, který perfektně vystihuje psychologický termín „terrible twos“.  Že to nebude legrace mi došlo už na podzim, kdy jsem začala šetřit, a někdy před Vánoci zaplatila zálohu na dovolenou.

Ještě, že jsem to udělala. Takovou nerozvážnost v době, kdy musíme šetřit každou korunu, což mi potvrdil i sporák svým demonstrativním odchodem den před odletem.

 

Poslední měsíce jsem cítila velký tlak: „Vysvětlete svému synovi, že nemá zlobit“ ve sto a jedné podobě. Výchovné pětky. Váš syn se chová neadekvátně. Nakonec jsme k závěru školního roku nějak došli a mně se stalo pro psychologa velmi zajímavé poprvé.

Poprvé v životě jsem somatizovala (to je, když mysl přemění váš špatný psychický stav na nějaký tělesný projev nemoci, nebo opravdovou nemoc). Několik posledních týdnů mne provázel pocit, že mám nádor v hlavě, vysoký a zároveň nízký tlak, arytmie, ač jsem žádné neměla, prostě že mi něco v hlavě praskne. Že najednou odpadnu a umřu. Motala jsem se, jako když vylezete z bazénu po hodně uplavaných kilometrech.

Do toho skoro každý den byla nějaká povinnost – program pro děti, kdy každé ze tří dětí má jiné potřeby, objednání k lékařům, vyšetření Péti v SPC, shánění pomůcek, řešení Toníkova nejedení, zvažování jeho medikace, výběr budoucí Toníkovy školy, nekonečné nákupy, úklidy, náročné rozhovory s paní učitelkou Péti. Vinou stresu mi nefungovaly na plno již tak špatná paměť a pozornost, takže jsem zapomínala na schůzky, na potřeby dětí do školky a školy (nabalit plastelínu, koupit novou tužku, zajistit čisté prádlo), provést platby za mobil…  Tím vznikaly nové komplikace a vzrůstal stres. Nad vodou mne držela má rodina, přátelé a osazenstvo Toníčkovy školky. Což ve mne vzbuzovalo výčitky, že všechny kolem zatěžuju a že jsem nemožná.

Buď jsem mohla začít brát antidepresiva, anebo před sebou mít nějaký cíl, na který se zaměřím a budu se těšit. Protože dokud se máte na co a z čeho těšit, není to tak zlé. Zároveň jsem měla pocit, že tak silný zážitek by zase mohl vytáhnout Toníka z jeho autistické ulitky o kousíček ven. Chytla jsem se toho, že (na autistu nebývale) miluje cestování a změny prostředí. Tak, některé děti jezdí na rehabilitace do Klimkovic, do lázní do Jeseníku, my prostě nutně potřebujeme moře.

A taky ano. Toník rozkvetl už v letadle, mé somatizace zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Od nástupu do letadla NIC.

Autista jede!

Moje požadavky na zájezd byly: Cenově přijatelné, mimo velké resorty a pláže, kde by Toník vzbuzoval pozornost, nebo se mohl ztratit v davu. Letecky, nedlouhá doba letu, protože je Toník na hranici fyzické zvladatelnosti a pokud chytne v letadle amok, ještě si budeme schopni poradit. Kdo totiž může říct, že Toník snese cestu letadlem? Změny tlaku, stísněný prostor, nemožnost volného pohybu…

Vydali jsme se tedy do malého řeckého zálivu, do domku hned u pláže.

 

Toníček byl na letišti spokojený, chvíli jsme jezdili kočárkem v hale a pak strávili zbytek času v Baby roomu, což je na pražském letišti ta vůbec nejbáječnější věc, pokud máte malé děti. Je v něm malá herna, mikrovlnka, stůl, židle, monitor s informacemi o letech a hned u Baby roomu jsou toalety.

Čekání na gatu bylo trochu napínavější, Toník nesnáší fronty, ale asi se tak těšil, co přijde a už tušil, že asi půjdeme do letadla, že to zvládl v relativním klidu. Do letadla se usadil radostně, dostal tablet a další hodinu a půl o něm nevím. Jakmile však letadlo začalo klesat – což pozná posádka, fobici jako já, kteří takový stav hned vyhlašují za smrtící turbulence, a Toníček – odložil tablet, nalepil se na okno, a až do přistání se radostně tetelil a polohlasně smál. Až mě to dojalo k slzám.

Všichni jsme zvládli i noční přesun do ubytovacího zařízení, kam jsme dojeli ve dvě ráno. Toníček byl jediný, kdo za celou cestu oka nezamhouřil, zato po přeměření si pokoje, který shledal vyhovující, sebou praštil na postel a v minutě usnul. Když jsem se ráno vzbudila, viděla u sebe celou svou spící rodinu a z okna šumící moře, cítila jsem něco, co jsem necítila dlouho. Že je vše v pořádku, že je nám dobře, že jsme vše zvládli.

„Péťo, už přistáváme! Vidíš to? Ostrov!“

 Péťa s ledovým klidem vytáhne nafukovací záchrannou vestu: „Mám se připravit?“

???

„Si neříkala, že ten ostrov má letiště.“

Ráj na zemi, ráj v duši

Tušila jsem, že Toníček jako milovník vody bude moře milovat. Toníček ale zvládl i denní procházky do potravin ve vnitrozemí, do olivových hájů, do vesnic na kopcích na západy slunce, plavbu na šlapadle na kouzelnou maličkou pláž na výběžku našeho zálivu, který jsem navštívila již mnohokrát. Tedy mnohokrát v uplynulé zimě pomocí satelitní mapy Googlu. A vždy jsem si říkala, nezblázni se! Nezblázni! Tady za nedlouho budeš nořit nohy do písku! (A něco v mé hlavě mi říkalo, to leda ve snu, to je prostě neskutečné!)

„Péťo, tak co říkáš na moře???“

„Potřebuju mrkev!“

„????“

„Na oči!“

Jo, slaná voda je mor… 

Toníček zvládl i cestu kolem pobřeží ostrova. Zvládli jsme ji všichni, půjčeným Fiatem Punto. Kdo kdy viděl Fiat Punto, ví, proč o typu vozu píšu s úsměvem na rtech. Projeli jsme polovinu ostrova a vyzkoušeli mnoho pláží. Toníček co pláž, to další radost.

A samozřejmě největším Toníčkovým objevem byla zmrzlina Oreo, díky Bohu za to, že se u nás neprodává. Nebudu psát, kolik jsme utratili za zmrzliny pro tři děti, když ta „oreová“ byla nejdražší! Jak jinak.

 

 

Dalším objevem byla konzerva masových kuliček v rajské, která Toníčkovi zajišťovala s různými typy těstovin denní stravu. Což bylo o jedno jídlo, které jí, nad očekávaný počet jídel, která jíst bude.

„Oliva?? Tohle není žádná oliva /kouká na olivovník/! Něco tomu chybí“

„A co?“

„Nahoře a dole dírka!“

Ani odjet se Toníčkovi nechtělo, ač nakonec se doma slastně zatetelil do své postýlky. Pomohlo až kouzelné slovo „Letadlo. Pojedeme letadlem!“ a Toník si nacpal – asi na rozloučenou – dvě hrsti hrubého písku do pusy a natěšeně se vydal na letiště. Zpáteční let si vychutnal celý a bez pomoci oblbovacího tabletu.

Ač cestování je pro mne kaviár a šampaňské pro duši, svým způsobem jsem doufala, že mne Toník přesvědčí, že dovolenkování s rodinou je jen můj vzdušný zámek a rozmařilost. Že ho nesnese, nic mu to nepřináší, hlavně to vůbec nezvládneme, a já si za pár let třeba vyletím na prodloužený víkend jen s manželem, abychom měli pocit, že žijeme aspoň trochu normálně.

Tak ti pěkně děkuju Toníčku, že máš takové skromné záliby jako tvoje maminka…

Péťa: „Viděli jsme odpad slunce…“

Jedna odpověď na “Autista na tripu”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *