Prázdniny 2017


Tak už od asi druhého týdne prázdnin se mne lidé ptají, kde je další článek, kdy přispěju do blogu. Začaly prázdniny. Skončily školky.

No, nejdřív jsem si říkala, co tak říct, aby to nevyznělo (zase) jako stěžování si a předkládání osobních, až intimních, informací o Toníčkovi. Jednou mi i bylo kladeno na srdce, že není dobré veřejně psát – třeba někdy až – nechutnosti o svých dětech, že až si to jednou přečtou (kéžby!)… Ale spousta lidí s postiženými dětmi mlčí o tom, za co by se občas člověk nejraději propadl… Ale já bych chtěla zachytit všechny pocity a fakta. Nechtěla bych totiž, aby to vyznělo, jako že já jsem na koni, vše s úsměvem zvládáme a dáváme se za příklad. Ne. Jsme jen další v řadě šílenců, snažících se přežít, a ještě si dovolit ten luxus hledat štěstí.

Leč. Nepsala jsem proto, že nemám sílu, čas, a navíc nás potkal prázdninový regres. To je, když dítě vypadne z rutinního programu, je stále s matkou, letos i bez týdne, který bývají kluci u svého otce, protože měl zranění. Snažíme se dětem udělat pestrý program, což je pro všechny vyčerpávající (ale všem to povzbuzuje náladu) a nebo jsme doma, což je vyčerpávající vzhledem k unuděným dětem ještě více. Ale já někdy prostě nemám sílu je pobalit a někam jít.

Dále bylo toto období náročné nejen psychicky, ale i fyzicky, protože Toníček prodělal (už několik týdnů před prázdninami se k tomu schylovalo) záchodový regres, takže vykoná potřebu kdekoliv a kdykoliv, někdy si k tomu stáhne kalhoty, někdy ne. Na což funkčně navazovalo zavalení tunami prádla, jelikož se nám těsně po záruce definitivně odporoučela pračka a abychom nevyšli z cviku, tak nám ta náhradní ze století páry (myslím) v noci před odjezdem na tábor vyplavila chodbu (a sousedům pod námi dlužím jedny stropní fresky). Když už jsme u toho, vyplavila nám nejen chodbu a koupelnu a koberec přes půl bytu, ale i hromadu čistého, sluníčkem vyblýskaného prádla, na hromadě přichystaného ke sbalení na dovolenou. Na kterou se nám díky pomoci přátel a jejich elektronických mazlíčků podařilo nakonec odjet.

Také vinou zdravotních komplikací táty kluků jsme Toníčka měli téměř celé prázdniny, ve dne, v noci, a mám pocit, že i hodně času a prostoru mezi tím. Toník v tomto mezičasoprostoru zvládnul zmizet čtvrtinu mých osobních věcí a vybavení bytu a sežvýkat polovinu svého šatníku (ne, to bych byla hnusná, jen trička a trika). Myslím, že do tohoto mezičasoprostoru občas vklouzla i Lila. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mi v poprázdninovém prádle zůstalo v koši jedenáct !!! malinkých lichých ponožtiček.

Uprostřed prázdnin naši morálku zachránila taková podivuhodná záležitost. Tábor pro rodiny s postiženými dětmi. To vám je takový tábor, na který sice jedete s dětmi, což samo o sobě moc psychohygienicky nezní, ale tady na každé postižené dítě čeká jeden asistent, který se o něj stará od rána do večera a je vám k ruce. Je to taková symbióza. Příklad: Ještě jsme neměli předtím nikdy příležitost jít si jako rodina třeba zaplavat k rybníku. Taková obyčejná věc, ale pro nás nesmírně těžká. Teď jsme si několikrát šli zaplavat, asistenti nám hlídali kluky, pak jsme vzali kluky do vody a pohráli si s nimi, nato nám asistenti pomohli osušit je, obléct a hlídat, abychom se my mohli sami obstarat.

Třikrát denně jsme společně sdíleli stůl u jídla, krmili děti i sebe a povídali si. (Nemuset vařit, och! Odpouštím vám tu rajskou! S těstovinovým salátem prosím strpeníčko do Jom kipur, ale i tak!)

Pak jsme se mohli jít třeba – my dospělí – prospat. Přes den! Nebo jít na houby, bez dětí, bez zastávky na každém kroku, protestů, bojůvek nebo vozíčku. Zazpívat si (vše bylo ale dobrovolné, volitelné) při táborových setkáních a navštívit v neděli bohoslužbu. Zatancovat si večer, dokonce s lektorem tance. Zajít si do nedaleké hospůdky, až děti usnou. Zajít si na přednášku, zahrát společenské hry.

Mohli jsme si popovídat s rodiči s podobným údělem. Věděli jsme, že klidně můžeme omýt své hygienu nezvládající dítě – a nestydět se; že naše dítě může vokalizovat, hýkat, zakřičet – a nikdo po nás nesekne kárným pohledem; když se naše dítě bude válet na zemi, dělat divné věci a nebo divně vypadat – nikdo nebude zmatený, co se to děje, protože všichni ví. Prostě chvíli žít – snad… no ano, bavit se? Normálně (ve smyslu běžně, ale ne pro nás) prožívat den a přitom být stále v kontaktu se svými dětmi, zpívat jim před spaním a ráno je obejmout.

Tuto asistenci dělají dobrovolníci. To je další úžasná báječná věc na tomto světě, že se občas najdou lidé, kteří věnují svůj čas a své ruce druhým lidem. Kteří prostě pomůžou. No jasně, protože jak bychom si mohli dovolit zaplatit si asistenta, nebo dokonce dva? (Jeden by na kluky nestačil.) Tito lidé věnují druhým týden svého času. Motivy jsou různé, sbírání zkušeností (ale překvapivě drtivá většina asistentů nebyli studenti speciální pedagogiky, mnozí vůbec už studenty nebyli), radost z pomoci druhým, seznámení s novými lidmi, trávení prázdnin s lidmi, kteří mají podobné hodnoty.

Když jsem kdysi ještě měla tu možnost a volnost, byla jsem také nadšeným dobrovolníkem, v hospicu, u Ligy vozíčkářů, v nemocnici. Cítím radost, jen si tuto dobu připomenu. Nikdy mne nenapadlo, že tak brzy budu vítat pomoc dobrovolníků sama. Děkuji vám, Miri, Tome a Marky a všichni blázni, kteří máte radost z toho, že tu všichni na této planetě jsme a žijeme, a občas podáme ruce tomu, kdo sedí v jeskyni vedle nás. Je to prostě paráda, že to funguje!

Protože zavřít se doma je jen zdánlivě snadnější, než páchat různé blázniviny. Když jsme doma, Toník hodiny stojí před televizí a řve: „Pepinu!“ Což znamená „Pusť mi něco, ne Pepinu, nic ze seznamu a nedokážu ti říct co“. A řve, ať je televize puštěná, nebo ne (mám jen externí harddisk s nahranými pohádkami, televizi nepouštíme). Když se čirou náhodou trefím do toho, co chce, uklidní se. Snažím se pouštění minimalizovat celé prázdniny, skoro nekouká, myslela jsem, že si odvykne, ale stejně každý den poslouchám. „Pepinůů“ a měním kalhoty, vybírám zaházené hračky a mé osobní věci zpoza skříně.Mezi tím střídavě děti krmím, kluci skoro nic nejí, jen pečivo, vejce, těstoviny. Lila zase naopak holduje zelenině a masu, už nevím, co vařit, někdy vyjde třeba třetí pokus, někdy nemám víc síly, než dát rohlík a mléko. Pořád dokola, jíst, pít, e-e, kňourání, únava, zařizování doktorů, školek, škol, vyšetření, zubař, oblečení, nákupy potravin a do toho věčné (leč oprávněné) Péťovo:  „jááá se nudííím, mami!“

Takže jsme se snažili ze všech sil – nezbláznit se.

Takže jsme se snažili ze všech sil – nezbláznit se. Zvládli jsme se všemi dětmi výstavu Adolfa Borna (bohužel Toníček nevydržel než s pohádkou na mobilu v ruce v kočárku), Petřín, dětskou hernu Brumbambule i se srazem lesan (ne, neptejte se, hihi), Žižkovskou věž, letecké muzeum Kbely, několik pobytů na chalupě na spadnutí, tady prochodit půlku Krkonoš včetně výjezdu lanovkou a sběru borůvek a hub (díky pomoci mojí maminky), návštěvu skanzenu Krňovice a dokonce stanování v lese na Rokycansku! (Tento ultimátní zážitek by se dal popsat takto: Znáte ten vtip, jak se v jednom stanu zavře inženýr, psycholog, autista, tygr a mimino?) (Teď nevím, jestli nebylo vtipnější Toníkovo zvolání ve tři ráno do ticha temno temnoucí tmy stanu „učeme, učeme!“) (Ne, nebylo.)

Rodiče s dětmi s postižením – páchejte šílené plány, nebojte se. Nezavírejte se doma! Ještě před pár dny, kdy jsme po týdnu na chalupě, po tom, co Toník někde zašantročil nenávratně moji občanku, den na to mi utopil mobil, moje mamka z toho všeho dostala angínu, z které se zrovna doma léčil můj manžel, po tom, co jsme uvízli ve tmě na dálnici v zácpě za havárkou a Toník se snažil vyhodit svoje boty a ponožky z okýnka, jsem myslela, že odkráčím z auta s úsměvem do polí jako paní učitelka z filmu Obecná škola.

//Sušivložka 23. 8. – Ne, já to musím říct. Na co jsem o prázdninách myslela, když mé morální síly slábly? Ona tedy nechtěla, abych se děkovala, naopak, ale já vám musím prozradit, že v nejhorších chvílích jsem myslela takovou … během těch praček kolem pračky se mi ozvala Sushiqueen a řekla ve své podstatě toto – potřebuješ pomoct? Ne? Potřebuješ ale taky trochu žít, udělejte si s chlapem hezkej večer, na konci prázdnin, někdy až děti usnou, já ti pošlu… ANO. TO! V nejhorších chvílích nevidím tunel, ale nadýchané kopečky rýže, lesknoucí se sashimi, vůni mořské vody… Já totiž vím, jaké je to dobrota, na naše první výročí jsem při Sushidays objednala od Sushiqueen dovážku a byl to spolu s mým zážitkem z Yami sushi nejlepší bílý sex mého života 😀 Ono to chce mít vždy, na co se těšit, zvlášť, pachtíte-li se ode dne ke dni. Ne velké vzdálené vize (až zvládne to a to, až bude zdravý, až se dysfázie strovná, až se přestane počůrávat, až jednou odrostou a my pojedeme k moři), ale drobné radosti v horizontu několika týdnů, maximálně měsíců (má další meta je několik měsíců vzdálený víkend v Paříži, kdy se nám podařilo získat letenky skoro zadarmo). To jediné funguje, jasné a konrétní, malé, laskavé (mám odpor ke slovu „pozitivní“) a radostné cíle.//

No, a dokonce stačil víkend, kdy po šesti týdnech (juchů) byli kluci konečně u svého táty, já si zašla dvakrát zaplavat, dala si tři sklenky vína, jednu masáž od mého muže, dvě bezdětné procházky pro snídani, jedno více než kyselé kyselo, a je zase dobře. A teď se ohlížím za prázdninami a šimrá mne první ještě nepřesvědčivý úsměv na rtech. To zlý se zapomene a to dobrý zůstane. Aneb – jak by snad řekl psycholog – co člověk nevytěsní, to sublimuje… no, anebo se tomu prostě jednou zasměje(me).

Co tě nezabije, to tě posílí!

3 odpovědi na “Prázdniny 2017”

  1. Hej vy ste drsna zena! Mam zalozku s Vasim blogem trvale na mobilu otevrenou, at muzu porad kontrolovat, jestli novy zapis, at se mi nekde neztratite…. Mate muj naprosty obdiv. Lidi dnes resi totalni kraviny, malokdo se vsak umi zabejcit a zabojovat a videt v tom smysl. Diky ze jste a tesim se na dalsi zapisky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *