Vložka – Pouze pro bohaté!

Článek pouze pro bohaté lidi!!!

 

Blíží se konec školního roku. Jedno mé dítě ukončilo předškolní docházku, druhé je přesně v polovině. Proto jsem si dovolila menší odbočku ke školkám, jelikož ty velice souvisí s předchozím tématem – šetření sil. Mám velkou potřebu nějakého poděkování a nevím, jak ho vyjádřit, protože nemohu odměnit každého pedagoga těchto školek zlatou sochou v životní velikosti, což je trapně nejmenší odměna, kterou by každý z nich zasloužil. Nemohu se jim také vrhnout do náruče, jelikož se chci ještě nějakou dobu vyhnout nedobrovolné hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. Tak se pokusím alespoň popsat, jak to v těchto školkách chodí, z pohledu matky zde umístěného dítěte.

Mám osobní zkušenost s dvěma typy speciálních školek. Jednou je MŠ speciální Štíbrova a druhá Církevní MŠ Don Bosco. Samozřejmě je takových školek po celé republice více, ale já bych ráda psala osobně.

První školka je určena pro děti s mentálním, kombinovaným postižením, včetně autismu. Druhá školka se zaměřuje na péči o děti s logopedickými poruchami, a vůbec poruchami komunikace u těch, které jsou jinak bez větších postižení.“

Berte to jako reklamu, a pokud ještě váháte, komu letos vaše firma dá sponzorský dar, já vám poradím – a zadarmo!

Dejte je školkám pro speciální děti!

Štíbrovka. Jasně, koho dnes táhnou mentálně postižené děti? Čím jsou zajímavé? Ničím! Většina dětí vypadá normálně. Mnohé děti nevypadají třeba atraktivně. Nemají dojemný pohled, smějí se, vypadají šťastně, zlobivě, no a nebo prostě vůbec vykazují znaky sponzorsky nepřitažlivých komodit jako prognóza u Downova syndromu – neléčitelný. Proč na těchto dětech není vidět, že potřebují pomoc? Protože do duše na plakátu vidět není! Jenže vedení speciálních školek mívá nemalé náklady na speciální potřeby, terapie, pomůcky, a hlavně personál, kterého je potřeba mnohem větší množství, než v běžné školce.

Každá terapie a pomůcka přibližuje děti běžnému životu, zesiluje jejich schopnosti. Canisterapie, plavání, logopedie, arteterapie, výlety do proměnlivých prostředí. Ozdravné pobyty pořádané školkou. Školy v přírodě. Kočárky, stimulační a nácvikové pomůcky, kartičky, speciální hračky… A nevěřili byste, kolik užitku přinese takovým dětem relaxační místnost, kde se mohou zklidnit, ale kde jsou i senzoricky stimulovány. A to píšu pouze z pozice maminky, tedy člověka zvenčí, který neví zdaleka o všem, co školka potřebuje. Jmenovala jsem pouze to, co jsem zaregistrovala.

Letmo bych zmínila pedagogy a asistenty, a vůbec celý personál této školky. Už dva roky je jako psycholog bedlivě zkoumám, kdypak dojde k vyhoření, protože tak nás to učili. Vyhoření mé, jejich, dětí, vzájemně se pozabíjíme, zbytek skončí v blázinci, a bude klid! A nic. Kolikrát už se cítím, že to budu já, kdo vezme do svých rukou počátek apokalypsy. Přijdu do školky a jsem zavalena takovou pozitivní náladou, energií, obestoupí mne skupina spokojených dětí a učitel vysekne nějakou chválu na Toníčka, povzbudí, když se zmíním, že mne přepadl smutek. Trpělivě, krok po kroku, a u těchto dětí to jsou malinkaté krůčky, provází děti jako strážní andělé. Tisíckrát přebalí, nakrmí, utřou nos, uspí, pomazlí. Zkouší komunikovat znaky, obrázky, předměty, zkouší možné a nemožné a znovu a znovu. Dokud se jim nepovede z dítěte vymáčknout malinký krůček, ze kterého se radují. Je to ohromný kus dřiny a lásky.

A teď tu máme děti ze školky logopedické Don Bosco. No tu už je vůbec bída, takové děti jsou vlastně úplně zdravé. Normální. Tak proč pomáhat finančně takové školce? Víte, takové děti potřebují trochu víc péče, asistenty, menší kolektiv, speciální metodiky. Paní učitelky s nimi dřou denně logopedii, chystají jim na každý víkend domácí úkoly, aby tyto děti mohly zvládnout dobře první třídy základní školy, kde mají dost potíží se svým handicapem, také grafomotorické obtíže, agramatismy, dys-poruchy, atd. Bývají častými přidruženými problémy, prostě je s nimi ranec práce, aby z nich jeden vyškrábal výkon, postačující na zvládnutí tempa zdravých dětí. A po čase třeba ani nikdo nepozná, že nějaký problém měly. Dysfázie se doženou, logopedie natrénuje, něco vykompenzuje, a něco zahladí čas.

Co by s takovými dětmi bylo bez logopedické školky s individuálním přístupem? Bez vší té dřiny ze všech tří stran – pedagogů, dětí i rodičů? Nevím. Zajímalo mne to. Protože když jsem hlásila syna do velice nedaleké státní mateřské školy, a on se jim předvedl v celé své dysfázii, odpovědí ředitelky byla pouze otázka, zda si dělám legraci, že ho tam hlásím. Já přitom v té chvíli netušila rozsah jeho potíží a bylo to tak šetrné sdělení, že jsem v životě tolik neplakala – celou cestu domů i potom. Tak moc mi bylo zle, že jsem si nevšimla, že moje dítě cestou domů poztrácelo botičky. Pravda, byla ještě možnost asistenta, který by pokryl péči, ač ne rozvoj schopností, ale na to mi bylo řečeno, cituji: „Takové novoty my tu moc nechceme, no…“. Takže takové děti se jdou asi klouzat. A pak by mnohé z nich čekal start v praktické škole, což je vzhledem k výši jejich intelektu prostě škoda.

Článek jsem pojmenovala Pouze pro bohaté lidi, protože bych chtěla oslovit ty, kteří mohou školkám finančně přispět, ale samozřejmě chci školky pochválit přede všemi. I před rodiči, kteří by se báli dát do takové školky své dítě. Třeba ze strachu, že bude vyloučeno ze společnosti a odsunuto do nějakého pečovacího odkladiště.

Děkuji za své děti, Štíbrovko a MŠ Dona Bosca!


Použila jsem dvě fotky z archivu Štíbrovky. Jsou mé nejoblíbenější. Na první fotce Toníček radostně tancuje s výjimečně úžasnou ženou, se svou třídní paní učitelkou a zástupkyní ředitelky, druhá fotka je z ozdravného pobytu, kde je vepředu Toníček, za ním můj druhý syn Péťa a paní učitelka, ke které mne váže jedna asociace. Jako zubaře, vždy jsem se bála učitelů. Dodnes ve mne ale zanechala vřelou vzpomínku jediná hodná paní učitelka (v mých vzpomínkách), a to moje třídní z asi třetí třídy na vesnici (v Černilově). Nepamatuji si jméno, vím jen, že nosila veliké oválné hodinky a byla vysoká, ladná, milá a krásná jako Avatar, jako žirafa, jak jsme jí říkali. A přesně taková je Toníčkova paní učitelka na fotce.

2 odpovědi na “Vložka – Pouze pro bohaté!”

  1. To je tedy smutná situace, s tím financováním. V relativně „zaostalém“ Španělsku je situace lepší. Můj syn chodí do normální školy, kde jsou postižené děti integrované, v každé třídě je minimálně jedno. Na konci školního roku má každá třída vystoupení. Vypadá to třeba tak, že jednu holčičku učitelky přenesou z invalidního vozíku na židli uprostřed jeviště, ostatní zdravé děti tancují nějakou sestavu a ta holčička se zapojuje horní částí těla, totálně vysmátá. Dcera má ve třídě holčičku s autismem, při vystoupení dělá všechno naopak, spokojená jak jí to jde. Přímo ve škole je tělocvična na fyzioterapii, je tam celý tým specialistů. Synovi jako jedinému tam vaří bezlepkově. Je to státní škola, platíme jenom jídelnu a částečně učebnice. Děti rozváží autobus, taky zadarmo. Předtím jsme vyzkoušeli dvě soukromé školy a nešlo to, z jedné ho po měsíci vyhodili s tím, že s aspergerem tam být nemůže, z další (Waldorfské) jsme ho odhlásili potom, co ho natvrdo nutili cvičit eurytmii a divili se, že z toho má amok.

    1. sice nesplňuji zadání pro čtenáře a nejsem bohatý člověk(no mám tři děti, tak třeba to bude na stáří víc, než kupa hmotných statků a budu se moci konečně považovat za bohatou 🙂 ) , ale mám co říci k MŠ Don Bosco. Moje starší dcera začala chodit do této školky před více než sedmnácti lety a ty roky, které jsem byla s touto školkou spojena coby rodič ve mně zanechaly hlubokou stopu. Tolik profesionality, lásky a pozornosti, které se mé dceři dostalo, by vystačilo na román. Paní učitelka Vlastička byla anděl, co vozíl na školku v přírodě vlastní sklenici medu, aby mohla bobánkům osladit čáj i bolavou duši, když se jim bude stýskat po maminkách. Logopedii dvakrát denně přímo s paní učitelkou ve třídě, přitom individuálně, domácí úkoly na míru, to vše platilo tenkrát tak, jak to dnes zažívá Eliška s Péťou, byť personál se již kompletně obměnil. Mou patlající starší dceru dokázali vytáhnout z velkých komunikačních obtíží do běžné základní školy, byť se jí
      dyslexie a dysortografie bohužel nevyhnula, jako mnohým dětem, které mají problémy s řečí. Dnes je z ní skvělá mladá dáma a zároveň studentka druhého ročníku vysoké školy pedagogické. Díky moc MŠ Don Bosco za skvělý start do života pro mou holčičku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *