Fáze třetí – depka

Pěkná depka

 
Je to marný, je to marný, je to marný! To mne často napadlo v situacích, kdy si Toník lámal při psychologickém vyšetření hlavu nad puzzle o dvou dílcích. Nebo kdy nacpal plastový obdélník do dírky ve tvaru hvězdičky, jejíž dva cípy neunesly tento manévr (od té chvíle věřím evoluční teorii vybití neandrtálce fyzicky zdatnějším homo sapiens). A nebo, když si ukousal rukávy trika, načež spustil pláč, že je jeho oblíbené triko zničené. A z nervozity snědl rukávy na triku dalším. No a nebo když si okousal dřevěnou postel a skříň a truhlu a vláčkodráhu, dřevěné hračky, desítky vyhozených hraček, a lezly z něj ostré třísky a příště zase. A zase, stokrát (do objevení postřiku proti okusu stojí a koupení kovové postele). Když si okousal kostky Dupla a pak plakal, že mu nejdou zacvaknout do sebe. Je to depka, depka a depka.

 

Co je nejhorší?

Když si zamiloval tablet, skládá jednoduché skládačky, hezky ho ovládá, začíná si malovat, ale po čase ho odmítá pustit z ruky, nechápe, že to nejde pořád, nechápe, co je to vybitý tablet, odmítá večeřet a chce jen tablet. Tak mu tu radost, kterou si našel, musíte vzít, zrušit, připravit o ni a nechat ho dál nudit se s těma svejma pár hračkama, které ho nudí (a má krásné hračky, kaskády, co miluje, skládačky, autíčka, ale on na to moc není…). Když dojde mléko a on nepochopí, že nemáme, ječí u ledničky, mlátí dveřmi ledničky, při zamknutí ledničky ječí „míko!!!“, když chce jíst koláč a zmrzlinu a nerozumí, proč mu to nedáte a cpete mu zeleninu a maso a omáčku a křičí „kuáč, kuáč!!!“.

Nejhorší je, když brečí a prohrabává spíž: „Čokuádkůůů“. Nemůžu ho odměnit. Udělat mu radost mlsem. Tak mu ani nemůžu dát odměnu, protože chce pak ještě a ještě a ubližuje to jeho tělíčku a zároveň pak pláče, že nemá dost, přitom by vůbec sladké jíst neměl. A odměnit ho zdravým mlsáním nejde, oříšky, ovoce, sušené ovoce, ovocná zmrzlina, nápoj, nic z toho nepozře.

Ale úplně nejhorší je, když si sedne Toník před televizi, kde má nahrané písničky a ječí, že ji chce pustit. Tak ji pustím. Pak ječí, že tu nechce, to nechce, tamto nechce ááááááááááááááááááááá a projedete celý seznam a ječí ééééééééééé ááááááááááááááááá a nevíte, co chcete, brečí, smrká do mě, ječí ééééééééééé, vypnu to, ječí ééééééééééé, odnáším ho do postele, kde ječí ááááááááááá.

A na tom nejhorším je to nejhorší, že tohle máte rok. Dva. Tři. Čtyři. A nejspíš to tak budete mít navždy.

V takové chvíli mi pomáhá jedno: odejít i kdyby půl metru stranou, prodýchat to, uklidnit se, řešit jen životní funkce dítěte i sebe (bezpečí) a minimalizovat výdej sil. Šetřit se. I o tom bude příští kapitola.

 

 

Toníček se naučil aktivně používat prvních asi deset slov. Mezi nimi: spinkat, dobrou noc, tulit, pusu, lochtat. Nebo spíš „špinkát, dononoc, tuít, pusů, uochtá“. Každý večer se loučíme před spaním nějakou kombinací, měníme pořadí, vynechávám, přidávám („kuk“, „pac“, atd.) a miluje to všechno, pusu teda moc ne, to se chechtá a milostivě nastaví tak tvář. Dneska nezopakoval nic. Říkám pusů, tuít, moc se nechytá. Tak se vzdaluju. Najednou, rychlostí žabky, čapne moje tváře a vlepí mi hubana a zaječí „pusůůůůůů“, otočí se zády a ponoří se s palečkem v puse do svého světa.

Je to depka. Ne, vlastně není! Je to maniodeprese! *

Je to pořád naše miminko, má tak jemný nožičky, a tak smutný oči v horečce, když už obejme, tak okolní svět ustoupí do pozadí a je jen teplo a vůně vlásků, jak říká můj muž, vůně pastelek. A za chvíli je to tvor, jemuž nerozumím, on nerozumí mě, nechce se mnou jít, bouchá mě, utírá se do mě, vláčím ho po zemi, protože dojít domů musím, zpocená, igelitka s nákupem zaříznutá do zápěstí, posmrkaný rifle, lidi koukají, soucitně, vyděšeně, pohrdavě, bota spadla, dítě se uklidňuje, jde, ale najednou zamíří na truc do silnice, reflexivně ho strhávám, až miminku v šátku na mé hrudi skoro vyrazím dech. Člověk by ho hned ve vzteku a zoufalosti a myšlence na budoucnost svrhnul pod auto – a přitom, když se rozběhne do silnice a já po něm ťafnu, srdce mi buší, projede mi hlavou malá bílá rakvička, ty malý studený alabastrový nožičky, prázdno a vzpomínky na naprosto čistý úsměv toho, kdo je na mě závislý celým svým srdcem, který by se nechal uškrtit a díval by se mi do očí, protože by mi věřil, že mu nikdy neublížím. Jako v noci se vzbudím hrůzou při každém zabrečení – sedí v posteli a hýká a kope, není schopný říct ani ukázat, co se mu děje – strach, že snědl něco, co mu perforuje střeva, nebo snědl něco jedovatého – taková hrůza i když vím, jak by život byl najednou snadný a jak volně bych se mohla pohybovat, cítit, pracovat bez něj. Vždyť ale já bych bez něj nebyla celá!

Vítejte ve světě myšlenek teoretického vraha, prakticky ale úplně bezmocné matky.

Jeden člověk snáší to, že má postižené dítě, snáze, jinému trvá déle to přijmout, jiný to nevstřebá nikdy. Na tom není nic špatného ani dobrého, je to fakt.

Období přijetí a depky se mohou střídat, zcela nepředvídaně, asi aby člověk nepropadl rutině. Jednu dobu je člověk už smířený, pak přijde něco, co mu vezme síly, pak zase něco, co naplní nadějí a začne třeba zkoušet nové metody (sonrise terapii, komunikační kartičky, přednášky, nástup do školky, asistence, …), pak zase následuje období klidu a nebo naopak propad do smutku a osamění.

A nebo jsou dloooooooooooooouhé fáze smutku, tzv. přímky. A ty přímky vedou z míst, kde slunce nesvítí, do míst, kde slunce nesvítí. Mě se osvědčilo z nich nasekat úsečky. A na úsečky posadit světlé body. Čím bezvýznamnější ty body jsou, tím jsou méně komplikované a tím více radosti přinášejí. Nový boty. Krásná procházka s chlapem. Dobrý vtip. Dobrý film. Pusa od dítěte. Krásně rozkvetlý strom. Nový (co nový, moje první!) sponečky pro dceru. Nekomplikované, blažené okamžiky.

Tak to prostě je.

 


* pro bipolární afektivní poruchu se již tento termín nepoužívá, tak si ho zdvořile vypůjčuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *