Fáze druhá – SMÍŘENÍ

Fáze druhá – SMÍŘENÍ


Tak jsem si prošla stádiem: Vaše dítě je postižené, smiřte se s tím. Jsem psycholožka a vím, že se stává, že je někdo postižený, duševně nemocný, že se stávají na světě různé věci a že je ne vždy můžeme chápat. Proč by ne já, my a moje dítě, příroda netiskne všechny odlitky stejně. Jo.



Co dál tedy? No tak na pár let přeruším praxi a budu doma, vždyť máme ještě miminko, budu rozvíjet Toníčka, zajišťovat mu péči. Viděla jsem nedávno pár pořadů o rodinách s autistickými dětmi (Děti úplňku*) a nejsmutněji na mne působily rodiny, které byly izolované, úzké, prostě kde byl člověk s dítětem jaksi utopen.

Tak rodinu rozšiřujeme, až se ze mě kouří! Na prvním místě byla a trvala podpora rodiny a manžela, to je tak niterná záležitost, že ji zde ani nechci teď rozebírat. Jiná část rodiny naopak smíření nedošla a nemám od ní zpětnou vazbu, a i zde nacházím pomalu klidu ve své duši.

Snažím se nežít v izolaci, jak to jde, vídat kamarádky, i když navštěvování není snadné, stojí to síly. Proto když se cítím nabitá, jdeme, když ne, řeknu ne, promiň, nejde to. Pak to bohužel končí někdy tak, že tři měsíce nevidím kamarádku, která bydlí dvě zastávky od nás, ale záchvatovitě zvládnu (zvládneme) s celou skvadrou sraz maminek v šílené mega herně – sice to stálo málem jeden život. Život takřka panenského otce jednoho z dětí, a to ve chvíli, kdy se Toník v zapůjčeném kočárku jiného děťátka probudil a s hrůzoděsným řevem probodnutého kance utíkal na záchod (prostě se lekl, že se počurá). Nejsou to vždy situace, které by byly příjemné pro rodiče i okolí, ale za ten pocit, že jsme dokázali jít „mezi lidi“ a NORMÁLNĚ se bavit, to stojí. A okolí? Ještě jsem se nesetkala s tím, že by nereagovalo vstřícně, chápavě, pokud jsme v nějaké problémové situaci vysvětlili, co se děje a omluvili se, že děláme, co můžeme.

Naopak. Zvažovala jsem, jestli napíšu tak osobní věc, ale zvolila jsem napsat, protože jsem se s popisem podobného problému setkala ve skupině rodičů postižených dětí nečekaně často. Paradoxně nejhorší rány přicházejí často ze stran nejbližších, ne okolí. Zažila jsem od několika členů rodiny obvinění, že jsem viníkem tohoto stavu – že se o kluka málo starám, málo se mu věnuju (např.: „Kdybys nedělala z Toníka retardovaného a raději se mu věnovala.“). Ani ledabylé rodičovství nezpůsobí autismus, těžkou mentální retardaci, pokud by bylo dítě zanedbávané, udělalo by po nástupu do školky nějaký (a často zásadní) posun, ne, ani toho mnohdy okolí nepřesvědčí, protože jsme naučeni společností hledat viníky všeho. Nejsme schopni přijmout věci, kterým nerozumíme. Tak musíme jít a na někoho ukázat prstem, aby naše pojetí světa neztratilo řád. A zvláště u rodin s postiženými dětmi, „ale v naší rodině se nikdy nic takového nevyskytlo!“. Je to prostá obrana vlastního světa a vlastního já před rozkladem. Bohužel takto se někdy rodiny rozpadají, místo, aby se v těžké situaci sjednotily, podpořily se a tím v důsledku pomohly tomu nejslabšímu článku uprostřed – dítěti. No a jindy zase dítě s postižením rodinu nebo pár stmelí, sblíží, jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Je to každopádně dobrá prověrka vztahů.

Co mi pomáhá proti zranění od blízkých? Snažit se pochopit ty, kteří mi něco bolestivého řekli, kteří mne viní, kteří nás nedokáží přijmout. Pochopit, že to oni jsou ti, kteří se neumí se situací vypořádat jinak. Že oproti nim jsme na tom vlastně ještě dobře, že nepotřebujeme ke zvládnutí situace takové strategie. Že my zvládáme chovat se k sobě hezky.



Další věc, co mi pomáhá, je umět přijímat pomoc a pomáhat, kdy můžu já. Několik lidí, když jsem vybírala oblečení pro rodiny z chudších poměrů, mi řeklo: „Hele, vem si, když se ti nějaký hadřík zalíbí, i pro miminko.“. Když jsem si stěžovala, že Toník ničí své oblečení, přišlo tolik tepláčků, že jsem se nemusela trápit tím, že je nestíhám prát, a taky triček, když si kousal rukávy. A také jsem jednou poprosila, jestli někdo nemá staré hračky a chrastítka pro Toníčka, protože nové mu nemají kolikrát cenu kupovat, když je rozkouše. Kolik kamarádek si vzpomnělo a daly s dětmi dohromady stranou různé poklady po svých dětech! A jedna naprosto nepochopitelná neuchopitelná víla je vinna tím, že se mi splnil sen o nosící bundě. Protože věci pro radost jsou někdy stejně tak důležité, jako ty praktické – ale někdy si je člověk nemůže nebo nechce dopřát. Hoďte po mě čokoládou! Děkuju! Děkuju vám všem moc!

Samozřejmě je naprosto nezbytné nebýt škrob a energii a radost poslat dál. Na začátku roku se nám podařilo poslat dál radost, když jsme udělali úspěšnou sbírku pro rodinu s trojčátky – a zase pocítily sílu lidské smečky a vůle – moje šílená kamarádka, která udělala takový sešup na vlně mého nápadu, že jsem měla zase pocit, že žijeme, ne přežíváme, i když jsme třeba blázni. Taky občas něco koupím v charitativní aukci (** přidejte se, jsou tam nádherné věci!). Občas někomu psychologicky pomáhám /především praktickými radami jak postupovat v nějaké situaci/ po internetu. Občas někomu pošlu pár oblečků na miminko. Nebo čokolády. Občas je někdo pošle mě. A tak dokola.

Vlastně ten Toníček umí pomyslně rozvířit radost, sounáležitost – používá se vůbec ještě takové slovo v dnešní výkonové společnosti? Na jedné straně je život s ním velmi náročný a stojí hromadu sil, ne druhou stranu takový život umí otvírat oči a srdce. Což zrovna na mou osobu musel osud svolat takového odborníka, jakým je Toníček, protože jsem uvnitř rozený sobeček, povrchní extrovert, sangvinik, poživačný bezedný monstrum a všelijaké jiné nepravostí plné … víla!

A tak nebude umět to, co umí většina lidí, zase ale bude umět to, co neumí skoro nikdo. A nebo ne. Jak moudře říká jedna moje drahá kamarádka, která je mou múzou (promiň V., že to tak řeknu), že z bláznovství jde vyšlechtit růže: „co už“.

Učím se tedy nechtít pořád něco někam dotáhnout (Dušek ***). Hledání radosti, spokojenosti, odprostění se od honbou za ideály, představami, touhami (Koncept kontinua; Liedloffová J.). Druhá fáze byla opravdu o uklidnění se, smíření, lásce. Provázely ji krásné události jako svatba s mým milovaným mužem, narození miminka, rozmluvení se Péti a první Toníčkova slova.

A tak jsem se dostala z fáze nejistoty a nového do fáze relativního smíření a absolutní únavy.

Doufám, že jsem vás příjemně naladila, jaká je to brnkačka a pohoda, jelikož se další kapitola jmenuje Pěkná depka a proč se vzdávat. 😀

 


POSTŘEH Č. 2: PŘIŠEL JSEM, VIDĚL JSEM, NEPOCHOPIL JSEM A SVĚT SE NEZBOŘIL.


*http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11825610197-deti-uplnku

** https://www.facebook.com/groups/bazarek.dobra.srdce

*** https://www.youtube.com/watch?v=qMjK2W3w0KM

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *